Tento článek má 467 přečtení

Vzpomínka na Čestmíra Váňu

Jestliže se v souvislosti s nedávným úmrtím Romana Matouška používaly výrazy dravec, dravý styl, odvážné útoky, jízda na hraně, vše by šlo použít pro charakteristiku plochodrážní jízdy kopřivnického Čestmíra Váni. Vtrhl do československých plochodrážních vod pěkně zostra a jeho krátká, předčasně ukončená kariéra měla hodně razantní průběh.

Na kopřivnickém oválu, specifickém svou délkou 480 metrů, se objevil na počátku 70. let. Kdo se naučil jezdit na téhle dlouhé dráze, tehdy ještě jako většina ostatních škvárové, bez mantinelů v zatáčkách, ten musel mít rozhodně pro strach uděláno. A to Česťa měl – téměř okamžitě se zařadil vedle klubových stálic Miloše Dudy, Josefa Plíška, Zdeňka Matuly a březolupské posily Jana Jaši. Měl to štěstí, že ve stejné době se zde formovala mladá krev, elitní juniorská formace, kterou vedle něj tvořili Jindřich a Zdeněk Dominikové a Lubomír Volín (Jindřich Arabasz, Miroslav Rára…). Ve společných soubojích rostla jejich výkonnost, a tak není divu, že po zřízení juniorského mistráku v roce 1974 patřili mezi „okupanty“ předních pozic a spolu se starou gardou Tatry bušili na brány extraligy a občas do ní i nakoukli.

Kopřivnice ale přece jen byla lokálním amatérským klubem s atypickou dráhou a ne vždy ideální podporou mateřského podniku Tatra, který živil také špičkové házenkáře a solidní fotbalisty, hokejisty či volejbalisty a sport levých zatáček byl na druhé koleji.

Naštěstí se na Česťu usmálo štěstí – Rudá hvězda Praha. Přesněji řečeno mu vyšel naproti. Jeho výkony pozorně sledovali na pražské Markétě, a tak není divu, že zatímco jiní museli na dva roky na závodění zapomenout, on mířil do sportovní roty ministerstva vnitra, kde měl ideální možnosti výkonnostního růstu – pravidelné tréninky, soustředění, materiální vybavení, konkurenci i největší hvězdy onaší plošiny, od kterých se mohl učit. Vždyť na dráze se potkával s Jiřím Štanclem, bratry Václavem a Janem Vernerovými, Petrem Ondrašíkem, Zdeňkem Kudrnou, Milanem Špinkou. Jeho vrstevníky byli Luboš Tomíček (který se ale těžce zranil v roce 1977 v Mariánkách), Jiří Svoboda, Ladislav Hradecký, v téže době tu vojančili Pavel Karnas, Josef Jůza atd.

Zároveň se v té době oženil s přítelkyní Evou, která se mu stala celoživotní oporou. Vše vypadalo tak slibně… Jenže ne vždy je posvícení. Česťa zkusil ledy a motorka mu na hřbetě zatancovala kazačok, bylo z toho přes 70 štychů. Nepříjemné, ale nic, co by jej zlomilo. Další malér bylo poraněné oko. Zdlouhavé léčení a nakonec vyřazení z Rudé hvězdy. Měl nabídku z Plzně, která už přetáhla Dominiky a s Váňou si dělala zálusk na mladý perspektivní tým, která by byl minimálně naší dvojkou za zmíněnými „Rudochy“. Česťa odmítl a vrátil se na sever Moravy, ale jen zasvěcení věděli, že se chystá na stěhování mnohem razantnější – za kopečky, jak se tehdy říkalo, tedy za železnou oponu. Měl vyjet na závody do Rakouska a pak se vydat dál na západ.

Jenže mezitím ještě dojel na Zlatou stuhu do Pardubic. Ta teprve tvořila historii, poprvé se coby Plaketa Zlaté přilby jela v roce 1973. Byl to od začátku juniorský závod, tehdy jen celostátní – tedy bez mezinárodní účasti s klasickým formátem 16 jezdců na 20 jízd. Až finále „ctilo“ ducha Zlaté přilby – 6 jezdců na 6 kol. Česťa bez problémů prošel do finále a v něm soupeřům ukazoval záda. Pak ale přišel nešťastný pád – a ačkoli jezdec za ním položil stroj, ten doklouzal ke kopřivnickému borci a uhodil do něj tak nešťastně, že mu přerušil míchu… Ochrany páteře tehdy byly novinkou na západě a u nás jej měli jen někteří nejlepší a ještě dlouho nebyly povinné – protože prostě nebyly, nešlo je sehnat, koupit. Prostě se tenká kombinéza natáhla na triko a jelo se…

Podle vyprávění pamětníků na vině pádu byla tehdejší dost nesmyslná pravidla, která zakazovala ohlížení. Jezdci to řešili tak, že sklonili hlavu a dozadu se dívali pod ramenem. A právě při tomhle manévru Česťa zachytil dlouhým štítkem přilby (tehdy přišly do módy, šlo na něj přichytávat slídy) o kombinézu na rukávu. To jej rozhodilo a …

Následovaly týdny v nemocnici, léčení, diagnózy. Jenže každý, kdo se motá kolem rizikových sportů, ví, že přerušení míchy je dosud nevratné poranění, pokud je úplné. Pro nadějného závodníka, který snil o kariéře ve svobodném světě, tu rázem byl invalidní vozík, svět plný překážek a život plný omezení. Česťa nerezignoval, nevzdával se a bojoval. Jeho kamarád Libor Cygan (mj. plochodrážní rozhodčí) o něm vydal samizdat – úspěchem bude, až se postavím na nohy, a vítězstvím, až se zase posadím na motorku, říká v něm nezlomný a zarputilý bojovník. Bohužel, nepovedlo se, stejně jako řada jiných zůstal na vozíku. Přesto srdnatě válčil se životem za podpory milující manželky. Přišly děti, i do té Ameriky se za bráchou podíval. Nechyběl skoro na žádné plošině v Kopřivnici a často v doprovodu kamaráda Pepy Ridzáka mířil i na Zlatou přilbu do Pardubic, na stadión, který tak krutě změnil jeho životní běh. Už se tam nepodívá…

4 Replies to “Vzpomínka na Čestmíra Váňu

  1. Děkuji autoru za krásný článek o mem otci! Velmi trefně napsáno!!!!! Cest a úcta jeho památce! Ze srdce, dcera Veronika

    1. Pro náš klub je to pocta. Česťa byl skvělý závodník a výborný člověk. Zvlášť pro mne to je citlivé. Vždyť jsme k vám z našima kdysi semtam chodili na návštěvy a pro mne a pro bráchu byl Česťa vždycky „Strýc Česťa“. Dodnes mám od něj schovaný plakát Bruce Penhalla. Čest jeho památce

  2. Nevydáte nějakou brožurku o historii ploché dráhy a jejich jezdců v Kopřivnici ? Bylo by škoda, kdyby vše upadlo v zapomnění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *